Něco málo o paničce...
Dle mé mamky jsem toužila po psovi ještě dřív, než jsem začala mluvit. Doma se ale přesvědčit nenechali a tak jsem vyvíjela nátlak alespoň na babičku. A vyplatilo se. Na moje naléhání si babča pořídila malého černého knírače, Besinku. Vzhledem k mému věku (2roky ) si na ní moc nepamatuji, vím jen, že na rozdíl od dalších „Besinek“ měla ještě kupírovaný ocásek i ouška. Když jí bylo pět let, uštkla jí zmije do čumáčku a už se nám jí nepodařilo zachránit. Tu hroznou scénu, když umírala, si pamatuji dodnes. Další Besinka byla střeďačka ( no spíš někde mezi středním a velkým kníračem ) a žila po mém boku 12let. I když byla v mládí týraná, byla to super kámoška a dodnes má v mém srdci velké místečko ! Už tenkrát jsem měla velkou zálibu ve stavění „opičí dráhy“ a vůbec netušila, že něco jako Agility existuje. Babička zůstala kníračům věrná a dnes se u nich prohání Besina III., opět malá, černá vousatice J
Když jsem byla v 8.třídě základní školy, rodiče povolili a začalo rozhodování, jakého psíka si pořídit. Mamka chtěla něco na gauč a mazlení, táta jezevčíka. Ale já chtěla psa. Ne hračku. Psa ! Po opravdu dlouhém rozhodování a listování atlasem tam a zpět, padlo rozhodnutí a my si jeli na Velikonoce 2003 pro malé bílé klubíčko, fenku West Highland White teriéra. Sheilla nám ukázala, že i v malém bílém klubíčku se dokáže skrývat teriér se vším všudy. Nyní je jí 10let, bydlí u rodičů a na svůj věk se rozhodně necítí .
V 15ti letech jsem se přes mohutné protesty rodičů přihlásila na střední veterinární a úspěšně složila přijímací zkoušky.
Další zlom u mě nastal, když jsem se ve „čtvrťáku“ přestěhovala z intru na byt a začala opět toužit po vlastním,pořádném psovi … Prohlížela jsem inzeráty,internet a už v té době si pohrávala s myšlenkou na borderku. Osud tomu ale chtěl jinak a do cesty mi přihrál psa mého života, 8měsíční divokou, nevychovanou kříženku Astu. První měsíce s ní byly peklem. Jediný, co ten malý satan uměl, bylo lézt po stole, bagrovat odpadky ( a následně prozvracet noc ) a otvírat dveře. A řvát. Řvát. Řvát. Já se do toho učila na maturitu, ale převýchova tohoto stvoření byla teprve tou pravou „školou života.“ Ale já věděla,že to nevzdám, že to dokážu! Po maturitě to už vypadalo nadějně, že se zvíře trochu zkrotilo. Ale přestěhovali jsme se do Prahy, přišla puberta a všechno na novo. Z nudy doma sežrala vše,na co přišla – včetně vlastních misek.
Rok se s rokem sešel a na „naší venčící“ louce se konala Voříškiáda. Pro srandu jsem tu svojí vořešici přihlásila. A tam se to zlomilo. Odnášela jsem si domů pohár za 3.místo a okouzlení z ukázek Agility.
Od té doby veškerý svůj volný čas trávím na cvičácích, závodech, výletech se stejně postiženýma lidičkami a jejich chlupáčema a dokonce jsem si splnila sen a dovezla si malou tříbarevnou bordeří kuličku, Dorotku.
A protože to všechno něco stojí, začaly si holky na sebe vydělávat , složily úspěšně zkoušky z canisterapie a chodí na přednášky do mateřských a základních škol, domovů důchodců atd.
Jinak panička pracuje v Praze ve veterinární nemocnici jako sestřička, takže nejen že je s pejskama doslova 24hod denně,ale taky si může brát ty svoje potvory sebou :)
Mezi naše koníčky patří hlavně agility, dogfrisbee, dogtrekking , základy dogdancingu ( Astička má dokonce „Déčkovou“ zkoušku ) a pasení .
A až se někde narodí to správný bordeří merlátko, snad se nám i smečka rozroste :-)
